Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když v roce 2015 představili LUCID PLANET své eponymní album, přijal jsem toto dílo chladně. Jen částečně funguvola slyšitelná snaha o toolovské aranže a obdiv si nezískaly ani nepřesvědčivé vokální manýry, které byly místy tak trochu padorií na Maynarda. Jenže asi už uplynulo dostatek času, aby se LUCID PLANET posunuli o hodně dále. Jejich album covidového roku 2020 je najednou úplně jiný zážitek. Princip tak trochu zůstal, rozvíjející se dlouhé struktury, repetice, variace, gradace a zvraty, tedy základ, na kterém se dá stavět, si Australané ponechali. Mnohem více ale vsadili na pestrost a implementaci dalších vlivů.
Tím nejmarkantnějším se stala provázanost kytarové hudby s elektronickými zvuky, které prorostly do aranží tak přirozeně a pevně, že je na nich vlastně většina skladeb zcela závislá. Fantastické je na tom, že je to symbióza naprosto funkční a v použité skladatelské i zvukové rovině samozřejmá. Tak alespoň působí. S tím se proměnil i zvuk, který je najednou velmi plastický a ne tak temný. Skladby se halí do prosvětlenější, chápejte bláznivější, psychedelie. Paralely s TOOL jsou stále trochu patrné, třeba „Organic Hard Drive“ do značné míry využívá princip gradujících motivů. Dusavá elektronická rytmika ale i zde otočí skladbu do jiné roviny. Najednou jsme v řezavé a až pochodové rozpustilosti. Jak snadné se zdá přehazovat náladu sem tam a nepřipadat si u toho jako schizofrenik?
Specifická rytmika a kytarové postupy mi občas dají vzpomenout na doby, kdy jsem spokojeně poslouchal alba jiných Australanů ALCHEMIST. Podobnost se opravdu občas objeví, naštěstí jen občas, protože těch paralel a odkazů se najde mnohem více. Orientální motivy ve „Face the Sun“, Reggae postupy ve skladbě „Offer“, nebo world music jako od starých DEAD CAN DANCE v kousku „Entrancement“. A celé to do sebe zapadá jak pestrobarevné puzzle. Doplněno tentokrát uvolněným přirozeným vokálem, který si na nic nehraje a nesnaží se kroutit do nepatřičných poloh. Hostující ženský hlas, flétna a didgeridoo už jen doplňují tuhle skládanku.
Při úvahách, k čemu celkové vyznění alba přirovnat, vypluje na mysl současná podoba THE OCEAN. Při bezprostřební konfrontaci s „Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic“ u mne ale bez váhání dostává palec nahoru LUCID PLANET, důvody jsou samozřejmě čistě subjektivní, nicméně na moji subjektivitu emicionálně útočí větší rozmanitost, vypjatější ale i uvolněnější pasáže, perfektní zapracování elektronických zvuků a do přirozené celistvosti nahrávky s neuvěřitelnou samozřejmostí zakomponovaná žánrová neposlušnost, kdy mi vůbec nepřijde nepatřičné, že se tu s prog metalem a psycho rockem míchá reggae, world music, orientální motivy, nebo inspirace aboriginskými tradicemi.
Velmi osobitý mix progresivního metalu s haldou dalších vlivů od elektroniky přes reggae až k world music. Vlastně takový psycho výlet do všemožných hudebních zákoutí svázaný perfektní produkcí a skvělým zvukem.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.